sobota 19. června 2021

O PRASKÁNÍ LEBEČNÍ KOSTI


                                                                     

O PRASKÁNÍ LEBEČNÍ KOSTI


    Modro zelené, hnědé, temné. Postupem času nabyla dojmu, že svět je hnědý, že není lásky bez bolesti, že štěstí nechodí samo. Musela se ale vždy pousmát když ji jen nepatrně zavibroval telefon, nebo se objevila zpráva na síti. Pak svůj úsměv nemohla zadržet a smála se často a docela hlasitě. V noci pak hlasitě vzlykala do polštáře.
    Bylo to hodně let, dalo ji práci přestat je počítat, zapomenut den, zapomenout datum. Ale každý rok, zase a znovu to cítila. Bylo to v ní vepsané... hluboko, něco co se nedalo smazat pohlazením, nebo polibky cizích mužů. Bylo to něco co už v ní zůstane navždy a ona se s tím naučila žít a přijímat svou bolest, jako lék.
Teď, když se znovu odvážila pročítat si jejich konverzaci, už ji tolik nebolelo na srdci. Jak často ke konci opakoval, že jen chce aby byla šťastná ať ho to stojí cokoliv. "Budu se klidně dívat, jak jsi v náručí někoho jiného, když budeš šťastná. Protože ač mě to bude neskutečně zraňovat, vidět, že jsi šťastná mě taky učiní šťastným." 
    Štěstí... to se v jednu chvíli objevovalo tak často, až ji z toho docházel dech. Vzpomínala na to jak mu kdysi řekla, že ví, že by ji nikdy neublížil "Úmyslně - minimálně fyzicky ne" řekla v žertu. Bojovat s démony kolem ni bylo těžké ale jeho plamenný a temný pohled zároveň v ni vyvolal vždy klid. Nebyl v tu chvíli nikdo jiný, jen on. Žádná skoro opuštěná snoubenka a podobné žvásty. Svět byl v pořádku když stál vedle, když stál v jedné místnosti. Nemusela se ho dotýkat, přesto cítila to tepaní ve svých spáncích a v celém těle, když byl prostě a jednoduše poblíž. Věděla to od začátku. Teď se ale nechtěla vracet zpět do svých temných koutu. 
    Chtěla znovu prožít to, co cítila tehdy. Jen hlas v její hlavě posilněn vínem chtěl víc, chtěl po letech vidět jeho profil, vidět kým je teď. A protože měla konverzaci zapnutou ve svém laptopu, zcela nevědomky začala klouzat prsty po klávesnici mobilu a už měla v prohlížeči jeho jméno i s jeho miniaturní fotkou, která ji najednou přišla důvěrné známa. Ta miniatura ji byla tak důvěrně známa protože pokaždé když narazila na starou fotku a její příspěvky, zírala na ni jako na panenku Marii. 
    Na té miniatuře to nebyl ten člověk s černým pohledem podlitým krví. Nebyl to ten člověk co zatleskal a vyslovil její příjmení. Nebyl to ten člověk který jí vzal ten den během pár minut, které ji připadaly jako hodiny, všechno na světě co milovala, čemu věřila, v co doufala, a o čem ve skrytu duše snila.
    Byl to jiný člověk, člověk co se na ni znenadání usmíval s nějakou copatou slečnou a dvěma psi. Zlatá a fialová se ji vpíjela do očí. Zlatá a potom fialová, nakonec rudá. "Štěstí... On je Šťastný. S nějakou jinou. Našel druhou hliněnou polovičku. Nejspíš ani nic necítil, když se od něj odtrhla ta moje." Bodalo ji to čím dál víc. Fialová, Fialová... "Víš nikdy jsi vlastně nebyla můj typ." řekl ji tehdy "Libí se mi holky s tmavými vlasy, sportovní postavou a povahou a tmavými oči." Splňovala vlastně jeden bod a to tmavé oči. A tak se tak dívala na ten páreček a dožíralo ji, že po tom všem, čím si musela po osudné noci projít, si on jen tak žije dál. Že si žije dál s někým jiným. Celou její bytostí se otřásl odpor, když si uvědomila jak bojovala s nutkáním první roky se někomu svěřit, něco s tím udělat, hlavně proto aby to neudělal žádné jiné nevinné holce. A tahle, co se na ní z fotky vřele usmívala a pokukovala po rotvajlerovi, který seděl uprostřed jeho nohou a kterého Alice neznala, takže si byla stoprocentně jistá, že Max umřel, holka která byla jistě ve věku jako ona tehdy.
    Teď už Alicí neprojížděla žádná ostrá čepel, ale narážely do ni hromady žulových kamenů, které se ji hromadili na zádech, za okamžik se cítila jako Atlas, co na zádech vláčí svůj trest, za svůj zločin. Nedokázala si však uvědomit co spáchala. Viděla před očima jen bombardér co šeří zlaté škvírky mezi modrými mraky.
"Řekni mi to, horší než to je teď už to být nemůže." říkal ji tehdy. Bodlo ji znovu u srdce jak nestoudně mu tehdy lhala. Lhala, aby ji nenáviděl, aby se cítil Volný "Proč mi to nechceš říct?" žertoval tehdy. "Protože by se ti zhroutil svět." Prvotně to myslela taky jako žert, ale už se z toho vlaku nedalo vystoupit. Potom chtěl vědět kde a kdy, a když mu neodpovídala tak prosil. Zhluboka se nadechla a přibarvila historku kterou měla ze své dovolené, nic extrémního se tam nestalo, pár opilých polibků, které chutnaly po Rakiji."Proč to tak moc chceš vědět?" - "Protože mi to možná pomůže zapomenout. Úplně zapomenout." Tak strašně se tehdy naštvala "S nikým jsem nespala pokud ti jde o tohle." - "Promiň... bylo netaktní se na tohle ptát je to vlastně tvoje věc a já ani nevím, proč mě to tak zajímalo" Ale věděl to moc dobře.
    "Já chápu, že by se ti žilo líp s pocitem, že jsem děvka... Ale tak víš co ptej se, ptej se do detailů, jestli ti to pomůže." Chtěla mu pomoct, chtěla z něj tu tíhu snést na sebe. - "
Můj cit je od chvíle, co jsi mi řekla, že nejsou žádné společné sny, na mrvém bodě. Protože mi hodně věcí došlo a hodně věcí jsem pochopil. A vše co chci je udržet si tě jako kamarádku. Ne, nežilo by se mi líp s pocitem, že jsi děvka. Jen jsem to potřeboval vědět... ani nevím proč. Je to prostě osten žárlivosti na který nemám právo a o kterém jsem si myslel, že je mrtvý. Je to jako... jako když prostě potřebuješ cítit bolest tak se ptáš na věci, které tě mohou ranit. Nechci se ptát na nic. Začalo to jako legrace a já jsem to trochu vyhrotil. Omlouvám se"
Rudá. Rudá byla všude. Na jeho čistě bílém povlečení. Na jejím stehně když se řízla do tepny, jen aby zjistila jestli jedna bolest přehluší druhou. Ale krev se řinula, byla jako vodotrysk co se nedá vypnout ani zastavit. Rudá, když spadla a odřela si kolena během zběsilého útěku. Rudá každý den v zrcadle, když se na sebe falešně usmívala a předstírala nejenom před světem, ale i před sebou, že Fialová barva na jejím krku jsou cucfleky a ne modřiny, co ji vhánějí stud do tváře a ne fakt že se nedokázala ubránit, že nedokázala vykřiknout ba ani říct slovo nahlas. Rudá, když se ji někdo několik roků poté pokusil dotknout, poskytnout ji útěchu a pohlazení a ona bezděky před každým takovým počinem ucukla a zmizela v sobě. Rudá, když se pak naopak snažila slepovat muže, které nemělo smysl slepovat.
Zlatá, když se v jedněch modrých očích utopila Zlatá, která ji naučila znovu dýchat, znovu žít, znovu ochutnat chvění v konečcích prstů. Zlatá která ji dala domov. Zlatá, která dala poznat lásku ze všech úhlů. Zlatá, která ji navlékla Safírovou na prsteníček a přesně tahle Zlatá teď nedaleko ní klidně plynule oddechovala. Zatřepala řasami a smetla veškeré slzy radosti a s úsměvem který nechtěl polevit vedle něj usnula. Klidná a spokojená  





středa 7. ledna 2015

Akademické pokrytectví číhající na klopýtnutí s připraveným výsměchem

Plni očekávání opouštíme ústav s názvem střední škola. S dychtivostí věnujeme všechnu svou pozornost všemu novému co nás obklopilo jako velká, monstrózně velká budova vaši nové fakulty, z které na vás dokonce dýchá všechna ta historie. S napětím poprvé otvíráme ony masivní dveře a vstupujeme dovnitř. Sice jsme zde již jednou vstupovali, a při přijímačkách jsme je otvírali se stejným napětím, ale teď je to jiné, najednou vstupujeme jako právoplatní studenti.
Hltáme s nadšením první slova o filosofii, protože filosofie je to co jsme toužili studovat. Najednou nehltáme jenom slova filosofie, ale soustu jiných slov, jiných věd. Postupně jiné věci hltat přestaneme, prvotní nadšení rychle opadlo, najednou vidíme jak je spousta předmětů nepraktických, máme dojem, že se snaží jenom zaplnit nějaké místo, jako když na díru u kalhot použijeme záplatu. A záplat se najednou objevuje víc a víc, až vaše filosofie přechází do pozadí.
S žalem nad ztrátou ideí utíkáme do hospod, pobrečet si nad nespravedlností světa, nad tím, jak šťastně žil Sokrates, ač neměl nic, nic ani nežádal, pouze učit ty co měli o jeho učení zájem, pracoval rukama a nikdy se za to nestyděl a pak najednou v (tehdy celkem neobvyklém) pokročilém věku 70ti let byl popraven, zjevně proto, že se ostatním znelíbil svým přístupem. Brečíme tedy nad ztrátou někoho, koho jsme nikdy nepotkali a kdo by klidně mohl být naprosto fiktivní, ale milujeme ho celou svou bytostí, protože jenom to je v tuhle ojedinělou chvíli správné.
Přichází období zkouškové, nejhorší týdny vašeho života. Protože jestli jste si kdy mysleli, že jste zažili vyčerpání sil, bude pro vás následujících pár týdnů jako ledová voda vhozená do rozpálených kamen. Není čas jíst, musíte přečíst tucty knih, které jste nestihli přečíst doposud, není čas spát protože si musíte nastudovat stohy a stohy materiálů právě toho co je naprosto neužitečné a do týdne po zkoušce už si ani nepamatujete, o čem přesně tento předmět vlastně byl...
Když jsme tohle utrpení úspěšně překonali, rozhoří se v nás zase malá jiskřička naděje, naděje, že další semestr bude o tolik lepší, nejen proto že nastane teplo a
léto, ale také proto, jak úžasně boží jste si zapsali přednášky. Kupodivu přichází po pár týdnech opět zklamání.
To co jste toužili studovat pro tu svobodu projevu a tvorby, možnosti projevit se... náhle dostává úplně jinou formu. "Profesor se nikdy neplete, student je holt debil" Váš názor buďto nikoho nezajímá, nebo při splnění úkolu kdy jste měli svůj názor vyjádřit na papír... se ani nikdo neobtěžuje ho přečíst. v druhém případě je váš názor špatný a je nutné ho změnit! "Blbečku!" 
Taky je běžné, že některé věci prostě nikdy nepochopíte i kdyby jste chtěli sebevíc, protože když sám profesor na konci přednášky oznámí "Momentálně si nemohu vzpomenout na výsledek..." může vám být naprosto jasné, že tento člověk by vás dokázal naučit leda výmluvnosti.
Narůstá pocit beznaděje. Nějak přežijete i druhý semestr, zvládli jste pár bojů, ale skutečná bitva vás teprv čeká, a to s celým vysokoškolským systémem, který si dělá co chce, kdy chce, klidně vás pár týdnů před začátkem školy vyděsí jakýmsi nesmyslným upozorněním o nesplnění požadavků, přičemž to začnete řešit a dozvíte se, že ve skutečnosti se nic neděje, systém takhle rozeslal náhodné mejly několika studentům. Asi už toho měl taky dost, nebo se chtěl prostě pobavit.
Nový akademický rok začínáte bez iluzí, nezbylo naprosto nic, co by jste mohli poztrácet, už jenom chcete přežít a doufáte, že ta nechuť vás nepřiměje s tím celým cirkusem pro kus papíru skoncovat.
-K-

středa 22. ledna 2014

Delirium (Lauren Oliver)

Představte si, že žijete ve světě, kde láska je nemoc a všichni v období osmnáctého roku života musí podstoupit léčbu. A všichni tuto léčbu podstoupit chtějí, vždyť kdo by chtěl trpět něčím, jako je láska? To láska lidstvo zničila, ve jménu lásky se vraždilo. Od doby, 
kdy v Americe kdosi vynalezl lék se snížila kriminalita na jedno procento. Nemůžu se zbavit pocitu, že svět v knize se tak trochu podobá komunistickému systému. Tedy že v osmnácti musíte bezpodmínečně podstoupit léčbu, poté vám určí vhodného partnera, posléze vám vyberou vysokou školu a zaměstnání které budete do konce života vykonávat. Jedinci, kteří se tomuto systému vzepřeli, zamilovali se a léčbu podstoupit odmítli, byli donuceni násilím, uvězněni, nebo popraveni, protože byli nebezpeční pro společnost. V tomto světě také existuje "svět za zdí" systém tvrdí že lidé tam žijí jako zvířata, pokud vůbec žijí. Amerika je Rusko a Rusko je Amerika. Je to tak trochu matoucí.
Tato část může obsahovat spoilery. Naše hlavní hrdinka Lena se na léčbu nevýslovně těší. Nesnáší svou matku která ji kvůli lásce opustila, milovala jejího otce a léčba na ni nefungovala ani napotřetí, proto jednoho dne, když měla léčbu podstoupit počtvrté, utekla z domu a spáchala sebevraždu, skočila ze skály. Všechno se nám začíná komplikovat samozřejmě ve chvíli kde Lena potká kluka. Byl svědkem její konzultace ohledně partnera a později, když se Lena vloupala se svou kamarádkou na soukromý pozemek nemocnice. Tento hoch je naštěstí vyléčen, má na krku trojúhelníkovou jizvu. Nemůže Lenu nakazit. Naše hrdinka od té doby začne dělat věci které nikdy nedělala, jako jsou tajné schůzky při zákazu vycházení, navštěvování koncertů, kde hrají zakázanou hudbu. A kdo by to čekal, naše Lena se do tohoto mladíka zamiluje, on se zamiluje do Leny, což není moc překvapující pro čtenáře, ale naše hrdinka je z toho překvapena víc než je zdravé. Vždyť taková jizva se dá snadno napodobit. Dostáváme se ke konci a to už je Lena rozhodnuta, že léčbu podstoupit nechce. Alex pochází z divočiny (světa za stěnou) proto spolu utečou a chtějí zdolat elektrický plot, který je elektrický jen na některých místech a mimo to už se jednou do divočiny dostali, to byl ale výlet. Tentokrát by tam museli zůstat navždy. Při útěku se kupodivu plán zhroutí, když jim je v patách policie. Už jsou skoro u cíle. Alex donutí Lenu přelézt plot a neotáčet se, nechce ale poslechne ho. Je zraněný. Když je Lena za plotem, otočí se. Alex je stále za plotem v sevření mužů zákona. Chce aby běžela dál, tak Lena běží.
Asi v polovině knihy jsem si uvědomila, že má více dílů. Což mě trošku naštvalo, protože jsem byla naivní a doufala, že konečně někdo napsal knihu, která prostě skončí a žádné další díly nebudou. Kdybych Delirium měla ohodnotit známkou, dám mu trojku, nebylo to nic životního, kde bych objevila smysl života ale mělo to pěkný příběh. Skončilo to jak to, skončilo a mě se tento konec zamlouvá daleko víc, než kdybych po dalších dvou knihách zjistila, že se Lena pro Alexe vrátila, riskovala život, ale vrátila se, někdo by umřel a v konečné fázi by systém přemohli a zbavili lidstvo léku proti lásce. 
Konec přece nemusí být šťastný, aby čtenáře nadchl. Krásný konec je otevřený konec! (:

Kytka z fima


pondělí 20. ledna 2014

neděle 19. ledna 2014

Citrónový koláč

Citrónový koláč

Člověk může usínat s pocitem, nezdaru a doufat v lepší zítřek. Protože nový den přinese nové příležitosti. Ale co když ráno uvede člověka v břitkou realitu? Nezbývá než čelit obavám a strachům, postavit se jim čelem. Protože pocit zadostiučinění, jako jeden z mála, činí člověka šťastným  a jak je známo, práce šlechtí a slzy se budou lépe snášet při zajídání citronového koláče!