O PRASKÁNÍ LEBEČNÍ KOSTI
Modro zelené,
hnědé, temné. Postupem času nabyla dojmu, že svět je hnědý,
že není lásky bez bolesti, že štěstí nechodí samo. Musela se
ale vždy pousmát když ji jen nepatrně zavibroval telefon, nebo se
objevila zpráva na síti. Pak svůj úsměv nemohla zadržet a smála
se často a docela hlasitě. V noci pak hlasitě vzlykala do
polštáře.
Bylo to hodně let, dalo ji práci přestat je počítat, zapomenut den, zapomenout datum. Ale každý rok, zase a znovu to cítila. Bylo to v ní vepsané... hluboko, něco co se nedalo smazat pohlazením, nebo polibky cizích mužů. Bylo to něco co už v ní zůstane navždy a ona se s tím naučila žít a přijímat svou bolest, jako lék.
Teď, když se znovu odvážila pročítat si jejich konverzaci, už ji tolik nebolelo na srdci. Jak často ke konci opakoval, že jen chce aby byla šťastná ať ho to stojí cokoliv. "Budu se klidně dívat, jak jsi v náručí někoho jiného, když budeš šťastná. Protože ač mě to bude neskutečně zraňovat, vidět, že jsi šťastná mě taky učiní šťastným."
Štěstí... to se v jednu chvíli objevovalo tak často, až ji z toho docházel dech. Vzpomínala na to jak mu kdysi řekla, že ví, že by ji nikdy neublížil "Úmyslně - minimálně fyzicky ne" řekla v žertu. Bojovat s démony kolem ni bylo těžké ale jeho plamenný a temný pohled zároveň v ni vyvolal vždy klid. Nebyl v tu chvíli nikdo jiný, jen on. Žádná skoro opuštěná snoubenka a podobné žvásty. Svět byl v pořádku když stál vedle, když stál v jedné místnosti. Nemusela se ho dotýkat, přesto cítila to tepaní ve svých spáncích a v celém těle, když byl prostě a jednoduše poblíž. Věděla to od začátku. Teď se ale nechtěla vracet zpět do svých temných koutu.
Bylo to hodně let, dalo ji práci přestat je počítat, zapomenut den, zapomenout datum. Ale každý rok, zase a znovu to cítila. Bylo to v ní vepsané... hluboko, něco co se nedalo smazat pohlazením, nebo polibky cizích mužů. Bylo to něco co už v ní zůstane navždy a ona se s tím naučila žít a přijímat svou bolest, jako lék.
Teď, když se znovu odvážila pročítat si jejich konverzaci, už ji tolik nebolelo na srdci. Jak často ke konci opakoval, že jen chce aby byla šťastná ať ho to stojí cokoliv. "Budu se klidně dívat, jak jsi v náručí někoho jiného, když budeš šťastná. Protože ač mě to bude neskutečně zraňovat, vidět, že jsi šťastná mě taky učiní šťastným."
Štěstí... to se v jednu chvíli objevovalo tak často, až ji z toho docházel dech. Vzpomínala na to jak mu kdysi řekla, že ví, že by ji nikdy neublížil "Úmyslně - minimálně fyzicky ne" řekla v žertu. Bojovat s démony kolem ni bylo těžké ale jeho plamenný a temný pohled zároveň v ni vyvolal vždy klid. Nebyl v tu chvíli nikdo jiný, jen on. Žádná skoro opuštěná snoubenka a podobné žvásty. Svět byl v pořádku když stál vedle, když stál v jedné místnosti. Nemusela se ho dotýkat, přesto cítila to tepaní ve svých spáncích a v celém těle, když byl prostě a jednoduše poblíž. Věděla to od začátku. Teď se ale nechtěla vracet zpět do svých temných koutu.
Chtěla znovu prožít
to, co cítila tehdy. Jen hlas v její hlavě posilněn vínem chtěl
víc, chtěl po letech vidět jeho profil, vidět kým je teď. A
protože měla konverzaci zapnutou ve svém laptopu, zcela nevědomky
začala klouzat prsty po klávesnici mobilu a už měla v prohlížeči
jeho jméno i s jeho miniaturní fotkou, která ji najednou přišla
důvěrné známa. Ta miniatura ji byla tak důvěrně známa
protože pokaždé když narazila na starou fotku a její příspěvky,
zírala na ni jako na panenku Marii.
Na té miniatuře to nebyl ten člověk s černým pohledem podlitým krví. Nebyl to ten člověk co zatleskal a vyslovil její příjmení. Nebyl to ten člověk který jí vzal ten den během pár minut, které ji připadaly jako hodiny, všechno na světě co milovala, čemu věřila, v co doufala, a o čem ve skrytu duše snila.
Byl to jiný člověk, člověk co se na ni znenadání usmíval s nějakou copatou slečnou a dvěma psi. Zlatá a fialová se ji vpíjela do očí. Zlatá a potom fialová, nakonec rudá. "Štěstí... On je Šťastný. S nějakou jinou. Našel druhou hliněnou polovičku. Nejspíš ani nic necítil, když se od něj odtrhla ta moje." Bodalo ji to čím dál víc. Fialová, Fialová... "Víš nikdy jsi vlastně nebyla můj typ." řekl ji tehdy "Libí se mi holky s tmavými vlasy, sportovní postavou a povahou a tmavými oči." Splňovala vlastně jeden bod a to tmavé oči. A tak se tak dívala na ten páreček a dožíralo ji, že po tom všem, čím si musela po osudné noci projít, si on jen tak žije dál. Že si žije dál s někým jiným. Celou její bytostí se otřásl odpor, když si uvědomila jak bojovala s nutkáním první roky se někomu svěřit, něco s tím udělat, hlavně proto aby to neudělal žádné jiné nevinné holce. A tahle, co se na ní z fotky vřele usmívala a pokukovala po rotvajlerovi, který seděl uprostřed jeho nohou a kterého Alice neznala, takže si byla stoprocentně jistá, že Max umřel, holka která byla jistě ve věku jako ona tehdy.
Teď už Alicí neprojížděla žádná ostrá čepel, ale narážely do ni hromady žulových kamenů, které se ji hromadili na zádech, za okamžik se cítila jako Atlas, co na zádech vláčí svůj trest, za svůj zločin. Nedokázala si však uvědomit co spáchala. Viděla před očima jen bombardér co šeří zlaté škvírky mezi modrými mraky.
"Řekni mi to, horší než to je teď už to být nemůže." říkal ji tehdy. Bodlo ji znovu u srdce jak nestoudně mu tehdy lhala. Lhala, aby ji nenáviděl, aby se cítil Volný "Proč mi to nechceš říct?" žertoval tehdy. "Protože by se ti zhroutil svět." Prvotně to myslela taky jako žert, ale už se z toho vlaku nedalo vystoupit. Potom chtěl vědět kde a kdy, a když mu neodpovídala tak prosil. Zhluboka se nadechla a přibarvila historku kterou měla ze své dovolené, nic extrémního se tam nestalo, pár opilých polibků, které chutnaly po Rakiji."Proč to tak moc chceš vědět?" - "Protože mi to možná pomůže zapomenout. Úplně zapomenout." Tak strašně se tehdy naštvala "S nikým jsem nespala pokud ti jde o tohle." - "Promiň... bylo netaktní se na tohle ptát je to vlastně tvoje věc a já ani nevím, proč mě to tak zajímalo" Ale věděl to moc dobře.
Na té miniatuře to nebyl ten člověk s černým pohledem podlitým krví. Nebyl to ten člověk co zatleskal a vyslovil její příjmení. Nebyl to ten člověk který jí vzal ten den během pár minut, které ji připadaly jako hodiny, všechno na světě co milovala, čemu věřila, v co doufala, a o čem ve skrytu duše snila.
Byl to jiný člověk, člověk co se na ni znenadání usmíval s nějakou copatou slečnou a dvěma psi. Zlatá a fialová se ji vpíjela do očí. Zlatá a potom fialová, nakonec rudá. "Štěstí... On je Šťastný. S nějakou jinou. Našel druhou hliněnou polovičku. Nejspíš ani nic necítil, když se od něj odtrhla ta moje." Bodalo ji to čím dál víc. Fialová, Fialová... "Víš nikdy jsi vlastně nebyla můj typ." řekl ji tehdy "Libí se mi holky s tmavými vlasy, sportovní postavou a povahou a tmavými oči." Splňovala vlastně jeden bod a to tmavé oči. A tak se tak dívala na ten páreček a dožíralo ji, že po tom všem, čím si musela po osudné noci projít, si on jen tak žije dál. Že si žije dál s někým jiným. Celou její bytostí se otřásl odpor, když si uvědomila jak bojovala s nutkáním první roky se někomu svěřit, něco s tím udělat, hlavně proto aby to neudělal žádné jiné nevinné holce. A tahle, co se na ní z fotky vřele usmívala a pokukovala po rotvajlerovi, který seděl uprostřed jeho nohou a kterého Alice neznala, takže si byla stoprocentně jistá, že Max umřel, holka která byla jistě ve věku jako ona tehdy.
Teď už Alicí neprojížděla žádná ostrá čepel, ale narážely do ni hromady žulových kamenů, které se ji hromadili na zádech, za okamžik se cítila jako Atlas, co na zádech vláčí svůj trest, za svůj zločin. Nedokázala si však uvědomit co spáchala. Viděla před očima jen bombardér co šeří zlaté škvírky mezi modrými mraky.
"Řekni mi to, horší než to je teď už to být nemůže." říkal ji tehdy. Bodlo ji znovu u srdce jak nestoudně mu tehdy lhala. Lhala, aby ji nenáviděl, aby se cítil Volný "Proč mi to nechceš říct?" žertoval tehdy. "Protože by se ti zhroutil svět." Prvotně to myslela taky jako žert, ale už se z toho vlaku nedalo vystoupit. Potom chtěl vědět kde a kdy, a když mu neodpovídala tak prosil. Zhluboka se nadechla a přibarvila historku kterou měla ze své dovolené, nic extrémního se tam nestalo, pár opilých polibků, které chutnaly po Rakiji."Proč to tak moc chceš vědět?" - "Protože mi to možná pomůže zapomenout. Úplně zapomenout." Tak strašně se tehdy naštvala "S nikým jsem nespala pokud ti jde o tohle." - "Promiň... bylo netaktní se na tohle ptát je to vlastně tvoje věc a já ani nevím, proč mě to tak zajímalo" Ale věděl to moc dobře.
"Já
chápu, že by se ti žilo líp s pocitem, že jsem děvka...
Ale tak víš co ptej se, ptej se do detailů, jestli ti to pomůže."
Chtěla mu pomoct, chtěla z něj tu tíhu snést na sebe. -
"
Můj cit je od chvíle, co jsi mi řekla, že nejsou žádné společné sny, na mrvém bodě. Protože mi hodně věcí došlo a hodně věcí jsem pochopil. A vše co chci je udržet si tě jako kamarádku. Ne, nežilo by se mi líp s pocitem, že jsi děvka. Jen jsem to potřeboval vědět... ani nevím proč. Je to prostě osten žárlivosti na který nemám právo a o kterém jsem si myslel, že je mrtvý. Je to jako... jako když prostě potřebuješ cítit bolest tak se ptáš na věci, které tě mohou ranit. Nechci se ptát na nic. Začalo to jako legrace a já jsem to trochu vyhrotil. Omlouvám se"
Rudá. Rudá byla všude. Na jeho čistě bílém povlečení. Na jejím stehně když se řízla do tepny, jen aby zjistila jestli jedna bolest přehluší druhou. Ale krev se řinula, byla jako vodotrysk co se nedá vypnout ani zastavit. Rudá, když spadla a odřela si kolena během zběsilého útěku. Rudá každý den v zrcadle, když se na sebe falešně usmívala a předstírala nejenom před světem, ale i před sebou, že Fialová barva na jejím krku jsou cucfleky a ne modřiny, co ji vhánějí stud do tváře a ne fakt že se nedokázala ubránit, že nedokázala vykřiknout ba ani říct slovo nahlas. Rudá, když se ji někdo několik roků poté pokusil dotknout, poskytnout ji útěchu a pohlazení a ona bezděky před každým takovým počinem ucukla a zmizela v sobě. Rudá, když se pak naopak snažila slepovat muže, které nemělo smysl slepovat.
Zlatá, když se v jedněch modrých očích utopila Zlatá, která ji naučila znovu dýchat, znovu žít, znovu ochutnat chvění v konečcích prstů. Zlatá která ji dala domov. Zlatá, která dala poznat lásku ze všech úhlů. Zlatá, která ji navlékla Safírovou na prsteníček a přesně tahle Zlatá teď nedaleko ní klidně plynule oddechovala. Zatřepala řasami a smetla veškeré slzy radosti a s úsměvem který nechtěl polevit vedle něj usnula. Klidná a spokojená
Můj cit je od chvíle, co jsi mi řekla, že nejsou žádné společné sny, na mrvém bodě. Protože mi hodně věcí došlo a hodně věcí jsem pochopil. A vše co chci je udržet si tě jako kamarádku. Ne, nežilo by se mi líp s pocitem, že jsi děvka. Jen jsem to potřeboval vědět... ani nevím proč. Je to prostě osten žárlivosti na který nemám právo a o kterém jsem si myslel, že je mrtvý. Je to jako... jako když prostě potřebuješ cítit bolest tak se ptáš na věci, které tě mohou ranit. Nechci se ptát na nic. Začalo to jako legrace a já jsem to trochu vyhrotil. Omlouvám se"
Rudá. Rudá byla všude. Na jeho čistě bílém povlečení. Na jejím stehně když se řízla do tepny, jen aby zjistila jestli jedna bolest přehluší druhou. Ale krev se řinula, byla jako vodotrysk co se nedá vypnout ani zastavit. Rudá, když spadla a odřela si kolena během zběsilého útěku. Rudá každý den v zrcadle, když se na sebe falešně usmívala a předstírala nejenom před světem, ale i před sebou, že Fialová barva na jejím krku jsou cucfleky a ne modřiny, co ji vhánějí stud do tváře a ne fakt že se nedokázala ubránit, že nedokázala vykřiknout ba ani říct slovo nahlas. Rudá, když se ji někdo několik roků poté pokusil dotknout, poskytnout ji útěchu a pohlazení a ona bezděky před každým takovým počinem ucukla a zmizela v sobě. Rudá, když se pak naopak snažila slepovat muže, které nemělo smysl slepovat.
Zlatá, když se v jedněch modrých očích utopila Zlatá, která ji naučila znovu dýchat, znovu žít, znovu ochutnat chvění v konečcích prstů. Zlatá která ji dala domov. Zlatá, která dala poznat lásku ze všech úhlů. Zlatá, která ji navlékla Safírovou na prsteníček a přesně tahle Zlatá teď nedaleko ní klidně plynule oddechovala. Zatřepala řasami a smetla veškeré slzy radosti a s úsměvem který nechtěl polevit vedle něj usnula. Klidná a spokojená
